Na co se ptáte... a já ráda odpovídám

Jak to začalo

Když začali naši starší kluci chodit do školy, čím dál častěji mi vrtalo hlavou, jak to, že ze svých malých školáků nemůžu skoro nic dostat. Typické otázce: "Co bylo ve škole?" se už sice úspěšně vyhýbám, ale nedařilo se mi to ani mazanějším způsobem. Když jsem se například zeptala, co se jim ve škole nejvíce líbilo, většinou odvětili něco ve smyslu, že neví nebo že nic. A to, že si nebyli schopni ani vzpomenout, co měli k obědu, mě už dávno nepřekvapovalo. Jednoho dne jsem na to z ničeho nic přišla: Dávám jim nudné otázky a ještě ke všemu v nevhodnou dobu.

Tak jsem začala vymýšlet, kreslit, stříhat, lepit, psát, tisknout, až se mi to podařilo.
Držela jsem v ruce prototyp své vlastní jedinečné hry!

Jsem přesvědčena, že se mi povedlo vymyslet hru, která dětem nenásilným a hravým způsobem „rozvazuje jazyk“. Pomáhá tak jejich blízkým, aby své děti poznali ještě lépe. A naopak ;-)
Potvrzují mi to všichni, kdo SAMAJU vyzkoušeli a jsou nadšeni ze zjištění, že to opravdu funguje.

Jak často se dá hra hrát

SAMAJA není hra na každý den. Odpovídat na některé otázky není úplně jednoduché a asi by nikoho nebavilo mluvit o svých pocitech, přáních a prožitcích tak často. Dá se ale hrát třeba jednou týdně a otázky vztahovat na to, co jsme daný týden prožili.

Když se otázky opakují

Často se setkávám s tím, že dospělí mají strach z opakujících se otázek. Myslí si, že děti budou odpovídat stále stejně. Záleží samozřejmě na typu otázky, ale ze zkušenosti vím, že děti často odpovídají podle momentální nálady, rozpoložení a podle toho, co ten den zažily.

Tipy na hraní

SAMAJA má sice svoje pravidla, ale vůbec nic se nestane, když si vymyslíte svoje vlastní.

Jako například:

Na políčku s otázkou mohou odpovídat všichni hráči.
U předávací otázky bude odpovídat ten, kdo je na hracím poli poslední.

Hru jsem vymýšlela především jako prostředek k otevření komunikace a vytvoření uvolněné, ale zároveň důvěrné atmosféry.